Jistě ten název článku zní divně, ale je tomu tak. Od doby co jsem poznala mého miláčka Toma je to samé poprvé. Poprvé jsem díky němu stála na lyžích. Poprvé jsem letěla letadlem. Snad se to stane tradicí, protože tu máme další poprvé. Sjížděla jsem na kánoi Otavu, ale ne sama. Jelo nás okolo 40 lidí. Všichni známí, neboli jedna velká rodina aneb dvě dědiny se sešli.
 

Už jako malá jsem si přála být na vodě. Pořád dokola jsem koukala na seriál „Proč bychom se netopili“. A představovala jsem si, jak jednou takhle pojedu já.

Naše voda byla naplánovaná na čtyři dny. V obci Štěkeň nás nabral autobus a vyvezl nás do městečka Sušice, kde naše trasa začínala. Kde jsme postavili stany a šli do místní hospůdky na pivo a večeři. Po návratu do kempu jsme šli spát. Jelikož to bylo moje poprvé, nemohla jsem dospat.
Ráno jsme se všichni nasnídali a šli pro lodě. Vyfasovala jsem vestu a pádlo. V tu chvíli mi začalo docházet, že se bojím, klasická já! Při pohledu na řeku a proplouvající lodě jsem zjišťovala, jak vratké jsou a jak rychle teče řeka. Za zády jsem slyšela mužský hlas, jak říká: ,,minimum hloubky na sjíždění řeky je 20 centimetrů, ale nemusíte se bát dnes je přes 70 centimetrů“. Krve by se ve mě nikdo nedořezal, jaký jsem dostala strach.
Z dálky na mě volal Tomi, ať mu jdu pomoci s lodí. Hned jsem běžela. Loď byla těžká a vratká už na souši. Co teprve bude dělat ve vodě? Řekla jsem si. Chtěla jsem loď položit na břeh, což se Tomimu nelíbilo. Naznačil, ať si sednu do lodě a že jedeme. Se smrtí v očích jsem chytnula pádlo a sedla na háčkovo místo. Poté zasednul Tomi na místo kormidelníka. Strčila jsem pádlo do vody a jednou jsem zabrala. Loď se strašně zakymácela a já už se viděla v té studené vodě. Nejen, že Otava teče ze Šumavského pohoří a proto je studená, ale také nám počasí moc nepřálo. Párkrát jsem zabrala a začala si zvykat na tu vratkou věc pod zadkem.
 
 
Kilometry na vodě utíkali a já se začala dokonce i rozhlížet kolem sebe. Než byl první jez. Díky bohu nebyl sjízdný a tak jsme museli lodě přenášet. Jak vítězoslavně jsem se cítila, nejde ani popsat. Než jsem se opět rozkoukala, už mi můj kormidelník naznačoval, že budeme přistávat. Že pro dnešek máme hotovo. První cíl jsme zdolali. Vítal nás kemp na ostrůvku v obci Horažďovice.
Večer jsme seděli na pokraji řeky, zpívali a hráli na kytaru. Někteří postupně odpadávali a s nimi i já. Dobrou noc. Ráno je taky den.
 
 
Ranní budíček už byl ovšem horší. Celou noc byla hrozná zima. Když jsem rozepnula stan a vykoukla ven, kolem stanu se proháněl kohout a v dálce koza okusovala šňůrky natažené od cizích stanů. Cítila jsme se jak někde na ranči. Ten pohled je k nezaplacení, tohle ve městě nezažijete.
Snídaně a horký čaj do stanu prosím. Moje přání bylo vyslyšeno. Jeden horký čaj pro mého háčka. Řekl Tomi aneb můj kormidelník.
Rychle sbalit stan a veškeré věci a šup na řeku. Každé ráno to stejné. Dnes bylo na řece více jezů. Sjízdných bylo opravdu málo. Jen ty nejodváženější z naší party je sjeli. Nebylo takové teplo, abych se dobrovolně válela ve vodě. No popravdě mě osobně stačili peřeje. I ty nám nadělali někdy paseku, jak voda šplouchala. Loď byla plná vody a my durch mokří. No a čím jiným se zahřát než rumem, který koluje z lodi na loď.
 
 Svačinová a popíjecí zastávka
 
Už se blížil náš kemp. Na břehu byli vidět někteří členové naší party. Nepříjemná situace nastala, když se začali shromažďovat lodě na pokraji řeky, kde pár metrů od nich byl nepříjemně velký kamenitý jez. A kde se taky špatně vylézalo z řeky na břeh, jelikož tam byla úzká lávka, kterou i pes přeskočil a kde málem zůstal. Ještě že páníček byl pohotový a pejska za hlavu vytáhl ven.
Po vyškrábání na břeh, už na první pohled bylo vidět, že tento kemp Otavský ráj v obci zvané Katovice byl nejvíce udržovaný. Rovinaté plochy s pěkně posekanou trávou, hřištěm a hospůdkou s krytým posezením a dobrými cenami.
Zde už jsme se večer loučili, přestože nás čekal ještě jeden den, byl to poslední večer, kdy mohli řidiči popíjet pivo a rum. Následující den už byl takový chaotický. Každá loď jela po svém. Někdo spěchal domů a někdo právě naopak. Už se prostě nejelo jako parta. A tak proto už není o čem psát, byla to už celkem nuda. Když jsme potkali jez, raději jsme přenášeli. Do cíle jsme dorazili asi o hodinu dříve než ostatní. Posbírali jsme věci, vrátili lodě, vesty a pádla. Sedli jsme do auta a frčeli domů.
 
 
PS: Fotografie jsou převzaté ze stránky http://formanekborek.rajce.idnes.cz/2016-08-01_Otava/Příští rok snad budou vlastní a peprnější. Tak Ahoj u dalšího článku Š.
 
 
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.