Přemýšlela jsem docela dlouho, co napsat jako první článek na můj blog. Nakonec jsem se rozhodla pro můj první letošní větší zážitek, letošní lyžovačku.
 
 
Rozhodla jsem se s přítelem Tomim a Škrabulkama, že si vyjedem nedaleko za kopec nebo spíš na kopec 😀 Otázkou však zůstávalo, jestli to zvládneme sjet  a nepolámeme si všechny kosti v těle, protože jediný Tomi na lyžích jezdit umí, měl z nás trošku srandu. Když jsme dojeli ke sjezdovce, proběhla ne zrovna malá psychická příprava. Najednou mě kopec přišel hodně prudký a tak jsem se z toho snažila všemožně vykroutit. To se mě bohužel nepovedlo a tak jsem vyrazila po schodech nahoru do půjčovny, kde jsem si půjčila celé vybavení. Boty, hůlky i lyže. Jako velká hrdinka jsem se smála a to nejenom já, takže na nás dlouho nezapomenou. Když jsem si obula lyžařské boty najednou mě přišlo, že mám snad o 20 kilo víc a tak si asi můžete představit, jak dlouho mě trvalo těch pár schodů zase sejít dolů. Konečně jsem se dostala na sníh s hrdostí, že jsem se dostala až sem. Zacvakla jsem se do lyží, v tu chvíli mi lyže malinko popojely, lekla jsem se, rychle se z lyží vycvakla a rozšiřovala sem kolem sebe větu „Jdu to vrátit, to nepůjde“. V tom okamžiku jsem si všimla, že můj Tomík zrovna nejásá radostí a tak sem se znovu do lyží zacvakla a se zatnutými zuby jsem se odrážela aspoň po dojezdové rovince HAHAHA…
 
Po hodině nudného odrážení jsem se spolu s Tomim vyškrabala kousek do kopce, kde mě za jednu hůlku tahal dolů a učil mě jako malé dítě. V tom přišel i první pád. Šipka do sněhu, ta elegance při letu byla famózní, ale nebyla tak hrozná a tak jsem to dál chtěla zkoušet sama. V tom přišel hned další pád a tak mě tam Tomi nechtěl nechat, jenže mě to přišlo hrozně líto chudák, místo toho aby si pořádně zalyžoval tak kolem mě běhal v lyžákách a tak sem ho poslala, ať si jde jezdit, že pod kopcem mě najde ať už stát na lyžích nebo ležet na zemi. Na té zemi mě málem našel, kdyby nebylo Kačky, která se mě snažila z lyží vysvobodit, jelikož jsem zase spadla s rozjetýma nohama a lyže se mě neodeply naříkala jsem na mokrém sněhu a prosila o vysvobození. Po třetím pádu a velkém vyčerpaní, následovalo focení, to přeci nemůže chybět! Spolu se Škrabulkama jsme nahodily americký úsměv a začali fotit nejrůznější „selfíííčka“. A co si budeme, jelikož holky stály na lyžích asi po 10 letech tak na tom byli podobně jako já a tak nás nejvíce z tohoto výletu bavilo focení…
 
A co z toho vyplývá? Že fotky musí být za každých okolností a že maminka udělala chybu, že mě jako malou nenaučila lyžovat. 
Š.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.